Baroko propuká v Itálii mnohem dříve než ve zbytku světa, války s Turky totiž odřízly jižní Evropu od střední. Nejdůležitější událostí této doby byl vznik protestantství (kterého se chopila polovina říšské šlechty a bylo tedy nutné zachovat status quo) a následující Tridentský koncil, který stál u zrodu reformovaných řádů a vzniku řádů nových, které měly pomoct protireformaci - z nich bylo nejdůležitější Tovaryšstvo Ježíšovo. Měnil se kontext doby, katolicismus nabyl bojovnější povahy, vzedmulo se náboženské cítění. Z Říma bylo nutné vytvořit nové Svaté město. K tomu měla vést přestavba naplánovaná Domenicem Fontanou již v roce 1585, za Sixta V. Mělo jít o propojení důležitých bazilik sítí širokých ulic a velkých náměstích na jejich kříženích. Na náměstích byly vztyčeny antické egyptské obelisky. Samotná realizace sice byla naplánována již za renesance, provedeno bylo už ale barokně.
Piazza del Popolo v Římě - dvojice kostelů (S. Maria del Miracoli a S. Maria del Monte Santo) postavených kolem osy vytyčené obeliskem a ulicí, kterou poutníci vstupovali do Říma. Kostely měly vypadat stejné, kvůli nestejným parcelám je ale jeden kruhový a jeden oválný. Stejnosti bylo dosaženo hříčkou s prostorovým uspořádáním - odsunutím oválného do pozadí. Podobné iluzivní hříčky jsou typické právě pro Baroko.
Piazza Navona v Římě, původně Domitianův cirk, který byl postupně rozebrán na okolní domy. Urbanizaci prostoru provedl Francesco Borromini (přední architekt dynamického Baroka), střed náměstí tvoří obelisk a fontána čtyř řek od Berniniho (sochař a monumentální architekt). Součástí přestavby byl kostel S. Agnese, který je mírně excentrický a díky hríčce s okolními fasádami jakoby zabíhajícími za jeho věže budí dojem představení okolí. Vzniká tak barokní dynamická jednota prostoru, tolik odlišná od prosté renesanční adice.