Dobře hospodařící subjekt čas od času disponuje volnými finančními prostředky, které se snaží co nejvíce zhodnotit popřípadě investovat. Na straně druhé pak jsou subjekty, kterým finanční prostředky chybí, a proto se je snaží získat. Trh je tak dělen na ty, kteří požadují a vyhledávají investiční příležitosti a nabízejí prostředky, a na subjekty, které naopak nabízejí investiční příležitosti a požadují finanční prostředky.
Na společném finančním trhu se tak setkávají ti, co finance nemají s těmi, co mají naopak finančních prostředků přebytek a hodlají jej investovat. Tím se z peněz stává obchodní artikl, kde se ze subjektů s přebytkem finančních prostředků stávají prodávající (věřitelé) a z těch, kteří finance potřebují, jsou kupující (dlužníci). Setkávají se tedy dva tábory a každý z nich hledá to nejlepší zhodnocení financí, jak vložených, tak i vypůjčených.
Je to však tak jednoduché? Ví se, že většinou se obchod neuzavírá přímo mezi věřitelem a dlužníkem, ale nepřímo, prostřednictvím zprostředkovatelů. Funkce nepřímého obchodu je zde na místě, a to pro jeho specifické vlastnosti i výhody. Při nepřímém financování jsou finanční prostředky majitelem odevzdávány finančnímu zprostředkovateli. Tento zprostředkovatel je spojen s velkým počtem subjektů, kteří nabízejí investování nebo požadují finanční prostředky. Takový typ nepřímého financování je vyvoláván nabídkou a poptávkou, kde oběma stranám ulehčuje jak vyhledávání vhodného subjektu, tak i eliminuje na minimum riziko znehodnocení, popřípadě ztráty finančních prostředků.