1. Teoretické přístupy (paradigmata) k evropské integraci:
• škála představ o charakteru evropské integrace po 2. světové válce byla opravdu široká • potřeba klasifikovat základní alternativy integrace vedla k zformulování tzv. integračních paradigmat, jež mají představovat koherentní pozice k zásadním bodům integrace jak z hlediska metody a struktur, tak z hlediska cílů sjednocení • ale: pokus obsáhnout sjednocovací proces přes řady integračních paradigmat není zcela úspěšný • hlavně charakter evropské integrace a neustálý vývoj evropských struktur jsou důvodem k prolínání jednotlivých paradigmat • docházelo i k střídání naprosto antagonistických pozic • užití paradigmat: 1. vodítko k porozumění jednotlivých vlivů, které působily na sjednocování Evropy 2. pro klasifikaci jednotlivých integračních stádií a cílů
• základní východisko pro jejich členění je změna charakteru národních států • dělí se teda podle zásahů do nedělitelné suverenity národního státu do 2 základních skupin:
1. národnostní = supranacionální - chce posílení nadnárodních orgánů 2. intergovernmentalismus - chce zachovat stávající suverenitu spolupracujících států
Nadnárodní paradigma: • pouze supranacionalita může stabilizovat a usměrnit partikulární zájmy suverénních států • chce vznik politického centra, kterému všechny zúčastněné země dají část své suverenity • nadnárodní orgány přijímají rozhodnutí, která jsou závazná pro tyto státy • toto paradigma existovalo v různých modifikacích podle oblastí delegované suverenity nebo podle motivů vedoucím k vzniku integračních útvarů • shod a vždy panovala na stanoveném cíli: politická či federální unie ( evropská federace) • vnitřní členění: podle metod, které mají vést k vzniku politické unie • způsob výstavby, funkce orgánů se liší od koncepce federalistů či neofunkcionalismu