• Na konci 80. a v průběhu 90. let 20. stol. se v moderní sociální práci začaly prosazovat přístupy, které bývají označovány jako antidiskriminující a antiopresivní = namířené proti znevýhodňování a utlačování. • AOP nelze vymezit jednoduchou definicí, ale to co autory různých vymezení spojuje, je snaha čelit opresivnímu působení struktur a institucí. • Thomas a Pierson považují za cíl AOP „...redukovat individuální a institucionální diskriminaci založenou na rase, pohlaví, postižení, sociální třídě a sexuální orientaci…“ • Jedním z autorů, kteří se pokoušejí rozpracovávat AOP jako jednotný model sociální práce je Neil Thompson, který AOP charakterizuje citlivostí na diskriminaci a opresi jako na základní charakteristiku životní situace, s níž se klienti potýkají. • Tvrdí, že je vysloveně nebezpečné, pokud si pracovník neuvědomuje strukturální diskriminaci či opresi, které je klient vystaven. • Většina autorů AOP se zabývá zejména útlakem, k němuž dochází mezi kategoriemi lidí, např. oprese vůči ženám (genderová oprese), jedné kultury vůči druhé (etnocentrismus), mezi generacemi (ageismus), zdravých lidí vůči zdravotně postiženým. • Intervence pracovníka může opresi posilovat, nebo odstraňovat: „Vědomí sociálněpolitického kontextu je nutné proto, aby se předešlo tomu, že pracovník se sám stane součástí problému nebo že bude problém svým působením udržovat.“ (Thompson)