Jde o hmotu organického původu. Pro energetické účely se využívá buď cíleně pěstovaných rostlin nebo odpadů ze zemědělské, potravinářské nebo lesní produkce. Biomasu můžeme rozlišit podle obsahu vody: suchá - zejména dřevo a dřevní odpady, ale také sláma a další odpady. Lze ji spalovat přímo, případně po mírném vysušení; mokrá - zejména tekuté odpady - kejda a další odpady. Nelze ji spalovat přímo, využívá se zejména v bioplynových technologiích; speciální biomasa - olejniny, škrobové a cukernaté plodiny. Využívají se ve speciálních technologiích k získání energetických látek - zejména bionafty nebo lihu.
Nejčastější formou jsou dřevní štěpky, pilinové brikety a pelety (granule). Protože se jedná o nenákladný a obnovitelný zdroj energie, obecně se pelety považují za palivo budoucnosti. Spalují se ve speciálním kotli. Pořizovací náklady jsou vyšší v porovnání s běžným plynovým (dotace). Základní technologie zpracování se dělí na suché procesy (termochemická přeměna) jako je spalování, zplyňování a pyrolýza. Procesy mokré pak zahrnují anaerobní vyhnívání (metanové kvašení), lihové kvašení a výrobu biovodíku. Zvláštní podskupinu potom tvoří lisování olejů a jejich následná úprava, což je v podstatě mechanicko-chemická přeměna (např. výroba bionafty a přírodních maziv). Podmínkou dokonalého spalování je vysoká teplota, účinné směšování se vzduchem a dostatek prostoru pro to, aby všechny plyny dobře shořely a nestávalo se, že budou hořet až v komíně. Výhody spalování: nedochází ke zvyšování emisí skleníkových plynů, protože emise CO2 vznikající při spalování jsou pohlcovány pomocí procesu fotosyntézy. Vzniká jen minimální množství popela, který lze navíc využít jako hnojivo navracející půdě potřebné živiny (vyčerpané například při vypěstování rostlinné biomasy). V tomto koloběhu také spočívá princip plně obnovitelného zdroje energie.