Studijní materiál: Znalostní systémy řízení - učební text a návody do cvičení
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:92,3 %
- Typ:Studijní materiál
- Univerzita:Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava
- Fakulta:Fakulta elektrotechniky a informatiky
- Kategorie:Technika
- Podkategorie:Kybernetika
- Předmět:Znalostní systémy řízení
- Autor:goldenlife
- Ročník:5. ročník
- Rozsah A4:230 strán
- Zobrazeno:1 272 x
- Stažené:0 x
- Velikost:6,6 MB
- Formát a přípona:PDF dokument (.pdf)
- Jazyk:český
- ID projektu:9281
- Poslední úprava:19.12.2016
Teorie i praxe tvorby klasických matematických modelů a jejich využívání v řídící technice jsou dnes všeobecně akceptovány. Matematické modely jsou vhodnou formou pro popis chování i řízení objektů a spolu s prostředky výpočetní techniky reprezentují velmi efektivní nástroj k hlubšímu poznání skutečnosti.
Metodologie řídicích systémů, využívajících klasických matematických analytickostatistických modelů, je dnes dobře popsána. Základní přístupy při tvorbě takových modelů se opírají o znalosti fyzikálních principů a podstaty funkcí modelovaných a řízených objektů. Jsou to modely, postavené na bázi objektivních, kvantitativních znalostí.
Matematické modely, reflektující exaktní, objektivně platné přírodní zákony, jsou z principu modely precizními. Takové modely však nejsou zcela a vždy adekvátní chování popisovaných složitých reálných soustav, které může být přirozeně ne zcela přesné, více či méně neurčité. Snaha o zvýšení preciznosti matematického modelu vede ke zvýšení jeho komplikovanosti, provázené zvýšenými nároky na přesnost vstupních dat a snížením celkové robustnosti modelu. Nároky takových modelů mohou přesáhnout míru praktické realizovatelnosti (např. možnost měření vstupních dat). Profesor univerzity v Berkeley, Lotfi A.Zadeh (zakladatel fuzzy matematiky), vyslovil v této souvislosti velmi důležitý závěr -
princip inkompatibility:
„To, jak roste složitost nějakého systému, klesá naše schopnost činit precizní a přitom ještě použitelná tvrzení o jeho chování, dokud není dosaženo prahu, za nímž se stávají preciznost a použitelnost (relevantnost) téměř vzájemně se vylučujícími charakteristikami“
Tyto problémy se vyskytují hlavně v případech, kdy popisujeme chování soustavy složité, neurčité, těžko popsatelné a obtížně měřitelné. Kvalita reálného modelu objektu a tudíž i kvalita jeho regulace je v takových případech dána především tím, jak se použitá metodologie vyrovná s reprezentací a efektivním využitím velmi důležité vlastnosti reality - neurčitosti.
Metodologie řídicích systémů, využívajících klasických matematických analytickostatistických modelů, je dnes dobře popsána. Základní přístupy při tvorbě takových modelů se opírají o znalosti fyzikálních principů a podstaty funkcí modelovaných a řízených objektů. Jsou to modely, postavené na bázi objektivních, kvantitativních znalostí.
Matematické modely, reflektující exaktní, objektivně platné přírodní zákony, jsou z principu modely precizními. Takové modely však nejsou zcela a vždy adekvátní chování popisovaných složitých reálných soustav, které může být přirozeně ne zcela přesné, více či méně neurčité. Snaha o zvýšení preciznosti matematického modelu vede ke zvýšení jeho komplikovanosti, provázené zvýšenými nároky na přesnost vstupních dat a snížením celkové robustnosti modelu. Nároky takových modelů mohou přesáhnout míru praktické realizovatelnosti (např. možnost měření vstupních dat). Profesor univerzity v Berkeley, Lotfi A.Zadeh (zakladatel fuzzy matematiky), vyslovil v této souvislosti velmi důležitý závěr -
princip inkompatibility:
„To, jak roste složitost nějakého systému, klesá naše schopnost činit precizní a přitom ještě použitelná tvrzení o jeho chování, dokud není dosaženo prahu, za nímž se stávají preciznost a použitelnost (relevantnost) téměř vzájemně se vylučujícími charakteristikami“
Tyto problémy se vyskytují hlavně v případech, kdy popisujeme chování soustavy složité, neurčité, těžko popsatelné a obtížně měřitelné. Kvalita reálného modelu objektu a tudíž i kvalita jeho regulace je v takových případech dána především tím, jak se použitá metodologie vyrovná s reprezentací a efektivním využitím velmi důležité vlastnosti reality - neurčitosti.