Státnicové otázky: Vypracované státnicové otázky z Mezinárodních vztahů

1) Filosofické a právní základy mezinárodních vztahů: Myšlenky a názory předních filosofů od antiky po současnost

Hlavní historické směry vývoje teoretické reflexe MV. K zachycení hlavní směrů teoretické reflexe budou použity terminologie běžné pro současné teorie MV (realismus, liberálně-idealistická…)

1) Antika: řecká reálpolitika a římský idealismus - za praotce teoretické reflexe MV je považován Athéňan Thukydides (5. století př. Kr.), aktivní účastník peloponéských válek. Svou analýzu konfliktu podává v díle Dějiny peloponéské války. Je zakladatelem realistické tradice v relexi MV. Válku chápe jako mocenskou a radionální záležitost vyplývající z nutného rozporu zájmů různých polis. Konkrétní příčinou peloponéské války je preventivní útok Sparty, která se obává mocenského nárůstu Athén. Považuje za rozhodující mocenské a materiální aspekty politky a ukazuje, že mají navrch nad ideologií (náboženstvím), mezinárodním právem (dodržování spojeneckých závazků), etikou, rétorikou, které slouží pouze jako nástroje materiální moci. Jeho podled na lidskou přirozenost je pesimistický, upozorňuje na její mocichtivost a pomstychtivost. K řeckým filosofům lze uvést, že Platon a Aristoteles se problematikou vztahů mezi jednotlivými polis příliš nezabývali.
V Řecku má však své kořeny také filozofie stoiků (Zenon z Kithia), která zažívá pravý rozkvět v Římě, kde k jejím stoupencům patřili konzul Marcuc Tullius Cicero, senátor Seneca či císař Marcus Aurelius. Univerzalistický pohled stoické filozofie lépe odpovída povaze pax Romana, zahrnující větší část světa známého Římanům, než řecký pohled nepřesahující hranice městského útvaru. Římští stoikové byli přesvědčení, že existují všeobecné lidské hodnoty a zákony vztahující se na každého. Vycházejí z toho, že lidem je společný rozum, na jehož základě je možné pozna jakési přirozené právo (natural law) společné všem. Cicero o mluví o stejných zákonech v Římě i Athénách, stejných dnes i v budoucnosti. Objevuje se tak rovněž myšlenka univerzálního politického celku fungujícího v souladu s přirozeným právem, který umožňuje harmonické soužítí lidstva. Marcus Aurelius mluví o světových zákonech, které ze všech lidí dělají světoobčany a ze světa jednu velkou polis. Aplikace přirozené práva na problémy války vede již u Cicera k odlišení válek spravedlivých (just war), zahájených a vedených v souladu s přiozeným právem a nespravedlivých, zahájených či vedených v rozporu s přirozeným právem. Otázka spravedlivé války jasně kontrastuje s řeckým realistkám myšlením, které odlišuje, zda je válka úspěšná, či neúspěšná, aniž by se však pokoušelo o její hodnocení co do spravedlnosti. Stoikové tak kladou základy pozdější liberálně-idealistické tradici, která vychází z jednoty lidstva, respektu k jedinci a z možnosti jeho trvalé mírové spolupráce.