II.vatikánský koncil a Jan Pavel II. (Karol Wojtyla)
Karol Wojtyla se do dění koncilu zapojil již jako biskup, více však pak jako arcibiskup. Vstoupil především do diskuze týkající se náboženské svobody a dialogu s moderním světem. Řešil na koncilu otázku náboženské svobody předně jako problém vztahu mezi státem a církví, což jistě bylo podníceno aktuální politickou situací, která panovala ve východní Evropě. Jeho slova měla a mají být chápána šířeji. Krakovský arcibiskup zdůraznil, že svoboda je zde především pro pravdu; že lidská bytost je schopna osvobodit se jen tehdy, žije-li v pravdě. Dále připomenul, že lidská důstojnost v sobě obsahuje mravní závazek hledat pravdu, především náboženskou. Pak ona znalost pravdy obsahuje povinnost podle této pravdy žít. Lidé však nemohou tuto povinnost splnit, nemají-li psychologickou svobodu a nejsou-li zároveň prosti vnějšího nátlaku, neboť k poznané pravdě...se musí přimknout osobním souhlasem. Někteří duchovní byli jiného názoru. Tvrdili, že náboženská svoboda je krokem k náboženské lhostejnosti. Arcibiskup Wojtyla vysvětlil svůj opačný názor na věc tak, že ji uvedl do kontextu své personalistické filosofie. Ukázal, jak transcendence lidské bytosti, projevující se svobodou, se obrací k Bohu. Mimo jiné ale zdůraznil, že součástí svobody musí být nutně zodpovědnost, jež je nezbytným vyvrcholením a naplněním svobody. Wojtyla se zapojil nejen do jednání o náboženské svobodě, ale též do diskuzí o dialogu církve s moderním světem, ze kterých později vznikla Pastorální konstituce o církvi vdnešním světě. Wojtyla byl přesvědčen, že se svět nachází v krizi humanismu, považoval tento dialog za výjimečně aktuální a nutný. Vyjadřoval se předně v otázce přístupu oficiálních církví - tvrdil, že je nutné vyhnout se církevní morálce, která jen „naříká“ nad zoufalým stavem světa. Je potřeba hledat jiný způsob, je třeba, aby se církev aktivněji zapojila do dialogu, nejen pasivně přihlížela a kritizovala stav moderní společnosti. Byl přesvědčen, že zprostředkovat hloubku křesťanství a význam církve už lze v dnešní době nikoli moralizováním či napomínáním, ale silou argumentů. K otázce ateismu zdůraznil, že odloučení od Boha vede člověka k hluboké osobní osamocenosti, knaprosté samotě, která ho nutí hledat jakoby rádoby nesmrtelnost v životě kolektivu.