Každá činnost (ať již práce, hra nebo učení), která probíhá v rámci sociální interakce je ovlivněna vztahy mezi lidmi, které se zákonitě v průběhu takové činnosti utvářejí. Vzájemný vztah mezi učitelem a žákem (jakož i naopak mezi žákem a učitelem) je tedy přirozeným důsledkem jejich interakce ve výchovně vzdělávacím procesu.
Vzájemný vztah má dialogickou podobu a přináší oběma stranám novou psychologickou zkušenost. Dialogická podoba naznačuje, že vztah mezi učitelem a žákem (a naopak mezi žákem a učitelem) má charakter vzájemné výměny jejich chování tak, jak je odráženo v reakcích partnera. Žák například odvozuje tuto zkušenost z odrazu svého chování a výkonů v projevech učitele, v jeho verbálních komentářích i v jeho neverbálních reakcích. Žák reakce učitel třídí, vyhodnocuje, interpretuje z hlediska příčin a důsledků a následně buď přijímá nebo odmítá. Stejné procesy probíhají u učitele v jeho vztahu k žákovi.
Kvalita vztahu může podstatně usnadnit naplnění výchovně vzdělávacích cílů (říkáme, že má facilitující účinek), nebo naopak může jejich naplnění ztížit (říkáme, že má inhibující účinek). Formující se vzájemný vztah mezi žákem a učitelem (a naopak mezi učitelem a žákem) je proto právem považován za jednu z nejdůležitějších nekognitivních podmínek určujících efektivitu pedagogického působení učitele.