Státnicové otázky: Dyslalie
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:79,8 %
- Typ:Státnicové otázky
- Univerzita:Univerzita Palackého v Olomouci
- Fakulta:Pedagogická fakulta
- Kategorie:Humanitní vědy
- Podkategorie:Pedagogika
- Předmět:Logopedie
- Studijní obor:Speciální pedagogika
- Autor:pavla.blahova
- Rozsah A4:7 strán
- Zobrazeno:1 394 x
- Stažené:9 x
- Velikost:0,1 MB
- Formát a přípona:MS Office Word (.doc)
- Jazyk:český
- ID projektu:9873
- Poslední úprava:09.05.2019
13. Dyslalie
Výslovnostní normy a jejich odchylky. Vývojové artikulační poruchy - dyslalie, fonologické poruchy, vývojová apraxie řeči a příbuzné poruchy - terminologie a klasifikace, etiologie, symptomatologie, diagnostika diferenciální diagnostika, intervence, prevence a prognóza. Profilující osobnosti a literatura. Diagnostický a didaktický materiál, speciální metodické, technické a přístrojové pomůcky. Interdisciplinární spolupráce.
Výslovnostní normy v češtině nemáme. Výslovnost je v češtině kodifikována, tj. popsána, má povahu stanovených pravidel užívání správné výslovnosti. Kodifikace výslovnostní ČJ je cílena pro běžný denní civilní život a odlišuje se od tzv. jevištní mluvy. Ortoepie je nauka o spisovné výslovnosti.
Rozlišujeme následující termíny (odchylky výslovnostní normy):
1. Nesprávná výslovnost (fyziologická dyslalie do 5. roku, prodloužená fyziologická dyslalie do 7. roku) - dítě hlásku vzhledem k věku pravidelně vynechává nebo nahrazuje jinou, pro ně artikulačně snazší hláskou.
2. Vadná výslovnost - přetrvávání nesprávné výslovnosti po sedmém roce věku dítěte nebo v případě distorze, např. velární rotacismus, nezávisle na věku dítěte.
V naší odborné literatuře se poruchy artikulace mluvené řeči označují jako dyslálie. V zahraničním pojetí se setkáme s označením poruchy fonetické a poruchy fonologické, pojem dyslálie se neuplatňuje. U nás jsou potíže fonetické i fonologické zahrnovány pod jeden termín dyslálie a v logopedické praxi nejsou vždy přesně odlišeny.
Fonetické poruchy se mohou vyskytovat souběžně s fonologickými poruchami; mají přívlastek artikulační a jejich hlavní problém je v motorické realizaci hlásek. V rámci fonetických poruch se uplatňují např. termíny nesprávná výslovnost, vadná výslovnost hlásky aj.
Fonologické poruchy - děti mají problém s použitím hlásek ve slabikách a slovech, objevují se nedostatky v realizaci delších víceslabičných slov, slov se shluky souhlásek. Fonologické poruchy se vážou na jazyk a dnes se ukazuje, že nesouvisí s inteligencí (Gúthová, 2009).
V zahraničí se v souvislosti s narušením artikulace setkáme s termínem apraxie řeči (apraxia of speech), který je ale užíván především u dospělých.
Pokud se jedná o neurologicky podmíněnou dětskou poruchu na úrovni hlásek, hovoříme o dětské apraxii řeči.
Při popisu idiopatické (vzniklý z neznámé příčiny) formy této vývojové poruchy je používán termín vývojová apraxie řeči nebo vývojová verbální dyspraxie.
Výslovnostní normy a jejich odchylky. Vývojové artikulační poruchy - dyslalie, fonologické poruchy, vývojová apraxie řeči a příbuzné poruchy - terminologie a klasifikace, etiologie, symptomatologie, diagnostika diferenciální diagnostika, intervence, prevence a prognóza. Profilující osobnosti a literatura. Diagnostický a didaktický materiál, speciální metodické, technické a přístrojové pomůcky. Interdisciplinární spolupráce.
Výslovnostní normy v češtině nemáme. Výslovnost je v češtině kodifikována, tj. popsána, má povahu stanovených pravidel užívání správné výslovnosti. Kodifikace výslovnostní ČJ je cílena pro běžný denní civilní život a odlišuje se od tzv. jevištní mluvy. Ortoepie je nauka o spisovné výslovnosti.
Rozlišujeme následující termíny (odchylky výslovnostní normy):
1. Nesprávná výslovnost (fyziologická dyslalie do 5. roku, prodloužená fyziologická dyslalie do 7. roku) - dítě hlásku vzhledem k věku pravidelně vynechává nebo nahrazuje jinou, pro ně artikulačně snazší hláskou.
2. Vadná výslovnost - přetrvávání nesprávné výslovnosti po sedmém roce věku dítěte nebo v případě distorze, např. velární rotacismus, nezávisle na věku dítěte.
V naší odborné literatuře se poruchy artikulace mluvené řeči označují jako dyslálie. V zahraničním pojetí se setkáme s označením poruchy fonetické a poruchy fonologické, pojem dyslálie se neuplatňuje. U nás jsou potíže fonetické i fonologické zahrnovány pod jeden termín dyslálie a v logopedické praxi nejsou vždy přesně odlišeny.
Fonetické poruchy se mohou vyskytovat souběžně s fonologickými poruchami; mají přívlastek artikulační a jejich hlavní problém je v motorické realizaci hlásek. V rámci fonetických poruch se uplatňují např. termíny nesprávná výslovnost, vadná výslovnost hlásky aj.
Fonologické poruchy - děti mají problém s použitím hlásek ve slabikách a slovech, objevují se nedostatky v realizaci delších víceslabičných slov, slov se shluky souhlásek. Fonologické poruchy se vážou na jazyk a dnes se ukazuje, že nesouvisí s inteligencí (Gúthová, 2009).
V zahraničí se v souvislosti s narušením artikulace setkáme s termínem apraxie řeči (apraxia of speech), který je ale užíván především u dospělých.
Pokud se jedná o neurologicky podmíněnou dětskou poruchu na úrovni hlásek, hovoříme o dětské apraxii řeči.
Při popisu idiopatické (vzniklý z neznámé příčiny) formy této vývojové poruchy je používán termín vývojová apraxie řeči nebo vývojová verbální dyspraxie.