Uvažovat o výchově a jejích teoretických základech v sobě nese skryté nebezpečí, že přijmeme za vlastní přirozenou existenci podoby výchovy, že budeme na výchovu aplikovat myšlenkové kategorie jí samotnou produkované. Prostřednictvím výchovy jsou vytvářené a produkované kategorie myšlení, které jedinci spontánně aplikují na okolní svět i na výchovu samotnou. Jestliže k výchově přistupujeme prostřednictvím pojmů výchově vlastním, nemůžeme se přirozeně dobrat nejzákladnějších pravd a závěrů.
Výchova jako sociální proces je vlastní všem společnostem i jedincům. Prostřednictvím výchovy je zajištěna reprodukce a rozvoj společnosti a integrace jedince do ní. Každá společnost (v obecném měřítku), stejně tak i každý jedinec (s dosahem na konkrétní skupinu lidí - např. při výchově vlastních dětí) vytváří svou vlastní teorii výchovy. Výchozím bodem těchto teorií je soubor otázek, týkajících se jednotlivých aktérů procesu výchovy. Zodpovězení těchto otázek (např. přimknutí se k jedné z možných odpovědí) je základem budování osobní či obecné teorie výchovy a zároveň i rozdílností jednotlivých teorií.