V rámci studia antropologie se lidé snaží zjistit co nejvíce poznatků o sobě samých. Přirozená otázka odkud jsme a kam směřujeme lidstvo trápí už mnoho tisíc let a je tou hlavní silou, která vede k novým objevům.
V současné době jsou to právě genetické studie, které antropologům dávají do rukou nástroj k odhalení nových skutečností o lidech, jejich nemocech a příbuzenských vztazích. Genetika je také nástrojem mnoha dalších vědních oborů současnosti. Antropologie kombinuje fyzické pozorování a měření kosterního materiálu s genetickými metodami, aby tak zpřesnila a dovedla do větších podrobností výsledky svých studií. DNA molekula uložená v tkáních se dědí z generace na generaci a umožňuje tak sledovat příbuznost určité linie jednoho a více druhů. Molekulární biologie odkrývá minulost na základě studia DNA.
DNA studovaných populací po dlouhou dobu pocházela výhradně z biologického materiálu současně žijících populací. Před dvaceti lety však vyšlo najevo, že DNA přežívá i v historickém biologickém materiálu (kosti, zuby, tkáně mumifikovaných či zmrzlých těl). V polovině osmdesátých let se poprvé podařilo izolovat DNA ze svalu vyhynulého druhu zebry staré 140 let (Higuchi et al., 1984). Následné důkazy existence DNA v mnohem starších nálezech, až tisíce a dokonce milióny let, rozpoutaly celosvětovou honbu za molekulární minulostí. S možností aplikace metody PCR (Saiki et al., 1985; Mullis - Faloona, 1987) se postupně formovalo nové odvětví archeogenetika (či biomolekulární archeologie), která aplikuje molekulárně genetické metody na historickou DNA, označovanou ancient DNA - aDNA. Deoxyribonukleová kyselina se tedy kromě přízviska nositelka genetické informace stala také nositelkou informace o životě lidí v dávných dobách.
Kromě psaných zdrojů a kulturních praktik jsou samotné kosterní ostatky nejcennějším materiálem pro získání obrazu struktury pradávných populací. Do doby, než byly vynalezeny moderní molekulární techniky, byla data získávána pouze pomocí morfometrických a morfoskopických metod