Učení jsou veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností. Ne všechny změny však lze považovat za výsledek učení. Mnohé transformace chování a prožívání jsou způsobeny jinými, převážně biologickými příčinami, jako je zrání CNS, stárnutí, výživa, nemoci, užívání drog či důsledků zranění. Některým vzorcům a reakcím se člověk učit nemusí. Jde o vrozené reakce, způsoby chování, které se spouštějí bez nutnosti předchozí zkušenosti. Mezi ně patří: - reflexy: relativně jednoduché reakce umožňující rychlé přizpůsobení vůči změnám okolního světa (mrkání, když nám něco spadne do oka, uskočení stranou před jedoucím autem, dání rukou před tělo při pádu apod.) - instinkty (vrozené automatismy): jsou složitější, neslouží jen k unikání či ochraně, ale sledují zpravidla biologický účel. U zvířat např.: stavění hnízd, budování mravenišť. Vrozené vzorce chování se získávají během dlouhého evolučního procesu a přenáší se z generace na generaci.
Předpokladem schopnosti učit se je funkční paměť. Učení může probíhat bezděčně i záměrně, kdy dochází k aktivaci vůle a myšlení. Lidská schopnost učit se je dána především užíváním jazyka, které umožňuje kódování informací a ukládání do paměti. Výsledkem učení je zkušenost.