Studijní materiál: Fareed Zakaria - Vzestup neliberální demokracie

Další vlna

Americký diplomat Richard Holbrooke přemýšlel v předvečer zářijových voleb v roce 1996 v Bosně o jednom problému. Volby měly obnovit občanský život v této válkou zpustošené zemi. "Předpokládejme, že volby budou prohlášeny za svobodné a spravedlivé," uvažoval, a ti, kteří budou zvoleni, budou "rasisté, fašisté a separatisté, kteří veřejně odmítají mír a opětovné sjednocení. To by byla prekérní situace." V tom měl naprostou pravdu. Tato slova však neplatí jen pro bývalou Jugoslávii, ale ve vzrůstající míře pro celý svět. Demokraticky zvolené režimy, často zvolené opakovaně nebo potvrzené prostřednictvím referenda, běžně ignorují ústavou daná omezení své moci a upírají svým občanům základní práva a svobody. V Peru a v Palestině, v Sierra Leone i na Slovensku, od Pákistánu až po Filipíny jsme svědky vzestupu znepokojujícího fenoménu mezinárodního života - neliberální demokracie.

Tento problém bylo dlouho obtížné rozeznat, neboť po téměř jedno století znamenalo na Západě slovo demokracie demokracii liberální - tedy politický systém, který se vyznačoval nejen svobodnými a spravedlivými volbami, ale také vládou zákona, oddělením mocí a ochranou základních svobod: svobody projevu, shromažďování, náboženského vyznání a vlastnictví. Souhrn těchto svobod, jež můžeme označit jako konstituční liberalismus, se ve skutečnosti teoreticky i historicky od demokracie liší. Jak poukázal politolog Philippe Schmitter, "liberalismus, ať je chápán jako koncepce politické svobody nebo jako doktrína hospodářské politiky, může jít ruku v ruce se vzestupem demokracie. Nikdy však nebyl nezměnitelně nebo jednoznačně spojen s její praxí." Dnes se tyto dvě větve liberální demokracie, v západním politickém systému vzájemně propletené, ve zbytku světa od sebe oddělují. Demokracie vzkvétá, konstituční liberalismus však nikoliv.