Semestrální práce: Prusko-Rakouská válka (1866)
Skrýt detaily | Oblíbený- Kvalita:58,2 %
- Typ:Semestrální práce
- Kategorie:Humanitní vědy
- Podkategorie:Dejepis
- Autor:zadsemuser
- Rozsah A4:18 strán
- Zobrazeno:1 302 x
- Stažené:0 x
- Velikost:0,2 MB
- Formát a přípona:MS Office Word (.doc)
- Jazyk:český
- ID projektu:1329
- Poslední úprava:11.04.2010
Politicka situace
Vidensky kongres v roce 1815 uzavřel období napoleonských válek a mimo jiné souhlasil s vytvořením Německého spolku (Bundu) jako volného svazku 41 německých království, knížectví a svobodných měst. Jeho členem a zároveň i předsedajícím státem bylo Rakouské císařství, které zahrnovalo České království, Uherské království, severní Itálii a území v Polsku.
Dalším velmi ambiciózním státním útvarem Německého spolku bylo Pruské králoství, do jehož čela se v roce 1858 postavil energický, pokrokově uvažující a tvrdý voják, král Vilém I. Do funkcí ministerského předsedy pruské vlády a zároveň ministrem zahraničních věcí byl roku 1862 jmenován Otto von Bismarck. Cílem tohoto schopného a progresivního diplomata bylo pokračovat ve vojenských reformách a v následujících letech vytlačit Rakousko z Německého spolku a převzít jeho vedoucí úlohu Pruskem. Toho chtěl dosáhnout za účelem sjednotit jednotlivé samostatné státy a vytvořit jakési „nové Německo“. Prostředkem k tomu mělo být podle Bismarcka „železo a krev“. Na jeho pangermánské vize navazoval ve svých teoriích například i Adolf Hitler.
Vidensky kongres v roce 1815 uzavřel období napoleonských válek a mimo jiné souhlasil s vytvořením Německého spolku (Bundu) jako volného svazku 41 německých království, knížectví a svobodných měst. Jeho členem a zároveň i předsedajícím státem bylo Rakouské císařství, které zahrnovalo České království, Uherské království, severní Itálii a území v Polsku.
Dalším velmi ambiciózním státním útvarem Německého spolku bylo Pruské králoství, do jehož čela se v roce 1858 postavil energický, pokrokově uvažující a tvrdý voják, král Vilém I. Do funkcí ministerského předsedy pruské vlády a zároveň ministrem zahraničních věcí byl roku 1862 jmenován Otto von Bismarck. Cílem tohoto schopného a progresivního diplomata bylo pokračovat ve vojenských reformách a v následujících letech vytlačit Rakousko z Německého spolku a převzít jeho vedoucí úlohu Pruskem. Toho chtěl dosáhnout za účelem sjednotit jednotlivé samostatné státy a vytvořit jakési „nové Německo“. Prostředkem k tomu mělo být podle Bismarcka „železo a krev“. Na jeho pangermánské vize navazoval ve svých teoriích například i Adolf Hitler.