Esej: Antonio R. Damasio: Descartesův omyl

Kniha Antonia R. Damasia je primárně pojednáním o vztahu mezi  tělem a mozkem. Autor se v publikaci zabývá funkčními vztahy mezi jednotlivými částmi mozku a lidským chováním a jednáním. Všechny podané domněnky jsou většinou podpořeny příklady pacientů z praxe. V další části knihy autor popisuje neurofyziologické a neuroendokrinní vztahy mezi myšlením, emocemi, pocity atd. Obě tyto části jsou postaveny převážně na faktech, která jsou doložitelná fakty a dokazatelná. V mnoha případech tak autor přímo činí. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto oboru amatér, neodvažuji se pouštět do diskuse nad takto podanými fakty. Zaměřím se tedy hlavně na třetí část knihy, která podává spíše domněnky a možné směry zkoumání než přesvědčivé důkazy. Právě tato část se nejvíce věnuje vztahům mezi mozkem a tělem.
Podívejme se tedy na vztah mozku a těla, jak jej podává autor. Autor tvrdí, že celý systém lidského vědomí je postaven na dokonalé integraci mozku a těla. Vychází z myšlenky, že prvotním úkolem organismu bylo jeho přežití. K tomu organismus potřeboval být vybaven nástrojem, který by mu umožnil tento cíl splnit. Proto vznikly zárodky nervové soustavy a dále během evoluce se vyvinul mozek. Zprvu mozek fungoval relativně samostatně, teprve během dalšího vývoje došlo k jeho integraci s celým tělem, protože takové fungování je mnohem efektivnější. Zjednodušeně řečeno autor tvrdí, že organismus přemýšlí „celým tělem“ a veškerá svá rozhodnutí a chování odvozuje od aktuálního stavu těla.
Pojďme o těchto myšlenkách trochu polemizovat. Autorem nabídnutá představa má určitě své opodstatnění a své zastánce, Je však možné, že celý systém funguje poněkud jinak. Jedním z takových modelů je ten, kdy mozek funguje relativně samostatně (myšleno při uvažování, samozřejmě, že potřebuje ke svému přežití spolupráci celého těla). Takový mozek bychom mohli chápat jako centrální orgán určení k přemýšlení. Celé tělo (tj. ostatní orgány) bychom pak mohli chápat striktně pouze jako vstupy a výstupy pro mozek. To může být asi nejjednodušší možné chápání nervové soustavy. Orgán, resp. jakýkoli receptor pouze vygeneruje patřičný signál (vzruch) a ten pošle do mozku. Mozek signál nějakým způsobem vyhodnotí a pošle jej zpět. Avšak i toto chápání mozku a těla nebude pravděpodobně správné. Již dnes jsme schopní relativně jistě říci, že ne všechny vzruchy jsou zpracovávány mozkem, protože některé z nich jsou vyhodnoceny již v některých částech míchy. Oproti absolutní integraci mozku a těla můžeme tedy tuto teorii, myslím, nazvat druhým extrémem.
Jak už to extrémů bývá, pravda se nachází většinou někde uprostřed. Přiznejme tedy, že některé orgány mohou mít něco jako vlastní inteligenci. Spíše než centrální zpracování všech impulsů je pravděpodobné, že některé rutinní činnosti mohou být vykonávány orgány samostatně bez vnějšího ovlivňování. Jednalo by se však pouze o ty nejjednodušší úkoly vždy maximálně v rámci jednoho daného orgánu. Další možná teorie, která opravdu stojí někde mezi oběma extrémy, nabízí relativně smysluplné řešení. Mozek by si mohl uchovávat informace o stavu jednotlivých částí těla, tzv. stavové informace. Ty by mohly ovlivňovat jeho rozhodování. V praxi je zřejmé, že např. zranění zvířete i člověka vede k mírné změně v rozhodování a chování. Mozek by tak obsahoval něco ve smyslu mapy celého těla, která by mu pomáhala v rozhodování. I autor tuto teorii velice okrajově zmiňuje, ale staví se k ní spíše negativně.