Studijní materiál: Determinace sadovnicky významných dřevin v bezlistém stavu

Při determinaci dřeviny sledujeme:
A. Celkový vzhled dřeviny (habitus) - architektura, velikost, tvar, textura, barva borky a větví
B. Detail - jednotlivé části dřeviny, mezi něž patří:
• borka a kůra: druhotná kůra (periderma) je sestavena z korkotvorného dělivého pletiva (felogénu) a z něj směrem vně se vytvářejícího korku (felomu) a směrem dovnitř zelené kůry (felodermy). U dřevin s omezenou životností felogénu opakovaně dochází k jeho vzniku v druhotném lýku stonku, přičemž pletiva vně tohoto felogénu postupně odumírají, praskají, příp. se odlupují. Vzniká tak neživá borka (rhytidoma), jejíž funkcí je tepelná a mechanická ochrana stonku. Borka se netvoří u těch dřevin, u nichž je felogén činný po celý jejich život. Kůra těchto dřevin je hladká (např. Alnus incana, Carpinus betulus, Fagus sp., Sorbus aria aj.). Sledujeme zejména tvar a barvu kůry (borky), popř. i vůni u těch dřevin, u nichž je typická.
• větve a výhony: výhony jsou nejmladší části stonku, přesná hranice mezi větvemi a výhony není stále ustálena (nicméně je zvykem za větev považovat stonek starší tří let). Dřevina disponuje buď dlouhými výhony (makroblasty), jež tvoří kostru koruny a jejichž postranní pupeny mají od sebe zřetelné odstupy anebo i krátkými výhony (brachyblasty) s velmi zkrácenými internodii a hrbolatými jizvami po opadlých listech, velmi často jen s terminálním pupenem (např. Ginkgo biloba), zřídka i větvené (např. Prunus avium). Sledujeme zejména tloušťku, tvar, barvu, ojínění či stupeň chlupatosti větví a výhonů. Neméně důležité je i vlastní postavení postranních pupenů (vstřícné x střídavé x v přeslenech), přítomnost trnů, ostnů, lenticel a zbytků plodů či plodenství.
• dřeň: parenchymatické pletivo centrálního válce stonku dřeviny, z něhož centrifugálně vybíhají mezi cévní svazky parenchymatické dřeňové paprsky. Dřeň je zpravidla souvislá, u některých dřevin je přehrádkovaná (např. Actinidia sp., Forsythia x intermedia, Juglans sp.), u některých dřeň dokonce chybí. V takovém případě je stonek dutý (např. Lonicera tatarica, Symphoricarpos albus aj.). Sledujeme zejména její tvar v příčném průřezu (kruhovitý x čtvercovitý x paprsčitý x nepravidelný), velikost (tj. procento plochy dřeně v celkovém příčném průřezu stonku), barvu, popř. vůni, je-li zřetelná a typická pro danou dřevinu (např. u dřeně pajasanu Ailanthus altissima je možno zaregistrovat výrazný pach myšiny).
• čočinky (lenticely): bradavičnaté útvary nalézající se na kůře dřevin, které umožňují výměnu plynů mezi vnějším prostředím a mezibuněčnými prostorami ve stonku dřevin. Sledujeme zejména hustotu lenticel na výhonech a větvích, dále jejich barvu a tvar.
• pupeny: základy stonků nesoucí vegetační vrchol a základy listů a květů, zpravidla chráněné pupenovými šupinami, které jsou u taxonů se střídavě postavenými pupeny uspořádány v genetické spirále, u taxonů se vstřícně postavenými pupeny uspořádány ve vstřícných párech. Pupeny jsou vzácně i bez šupin (tzv. nahé pupeny, např. Hamamelis sp., Viburnum lantana, Pterocarya sp., Frangula alnus). Vrcholové (terminální) pupeny jsou zpravidla větší než pupeny postranní (laterální), jenž jsou v nodech uspořádány buď jednotlivě či ve skupinách (tzv. pupeny akcesorické). Akcesorické pupeny postavené nad sebou nazýváme pupeny seriální (např. Asimina triloba, Lonicera tatarica, Gymnocladus dioicus, Amorpha fruticosa aj.) pupeny postavené vedle sebe kolaterální ( např. Lindera sp., Symphoricarpos albus aj.). Sledujeme zejména tvar a velikost pupenů, včetně jejich postavení na stonku, u pupenových šupin si všímáme zejména počtu, tvaru a barvy pupenových šupin.